Když jsem se před deseti lety stěhovala do prvního vlastního bytu o pětatřiceti metrech čtverečních, rychle na zásadní otázku. Kam s lidmi, kteří u mě chtějí přespat? Místa bylo poskrovnu, skříň už praskala ve švech a žádné volné lůžko neexistovalo. Tehdy jsem objevila kouzlo takzvaného click-clack mechanismu u pohovky. Během dne vypadala jako elegantní sedačka s pěti decentními dekorativními polštáři, které ladily s odstínem stěn. Večer jsem stáhla opěrák a rázem vzniklo rovné lehátko. Jediný problém nastal s úložným prostorem pro sezónní přikrývky. Nakonec jsem je musela nechat pod postelí v igelitových pytlích, což působilo chaoticky.
Pak přišel nápad na bed with storage. Koupila jsem jednoduchou postel s výklopným mechanismem, která pojala všechno ložní prádlo i náhradní deky. Na ni jsem položila kvalitní foam mattress o tloušťce šestnáct centimetrů, protože spát na slabé pěně je jako ležet na krájecím prkénku. Jenže hosté nechtěli spát bez polštáře, a já neměla kam dát ty, co byly přes den na gauči. Řešení? Dekorativní polštáře se šňůrkou nebo zipem, které se dají během pár vteřin přeměnit na skutečné polštáře na spaní. Vybírám takové s výplní z dutého vlákna, protože syntetika se dá snadno prát a neztrácí tvar. Kamarádka mi poradila, ať je mám vždy připravené v úložném boxu pod stolem. Funguje to skvěle.
Nejvíc mě ale trápilo, že malý obývák neměl místo na rozkládací sedačku, která by zabrala půlku místnosti. Po dlouhém hledání jsem vsadila na pull-out sofa. Tento typ pohovky má pod sedákem skrytý rám s matrací, který se vysune ven jako šuplík. Je to geniální pro prostory, kde by klasická rozkládací pohovka byla příliš objemná. Aby sedačka nepůsobila nudně, obdarovala jsem ji třemi sametovými polštáři v tmavě modré a hořčicové barvě. Právě velvet upholstery dodá každému kousku nádech luxusu, i když je rám z lacinějšího dřeva. Polštáře s vysokým leskem a hebkým povrchem navíc opticky rozbijí jednolitý povrch sedačky. Hosté si jich všimnou dřív než toho, že pod nimi leží praktický vysouvací systém.
Mám jednu slabost pro dekorativní polštáře s netradičním tvarem. Válcové podhlavníky, čtvercové s bambulkami nebo obdélníkové s výšivkou. Každý kus plní jinou funkci. Válcový polštář podél zádové opěry chrání zeď před otlačením a zároveň slouží jako opora pro krk, když si lehám na pohovku. Obdélníkové polštáře dávám ke konci sedáku, aby se na ně daly odložit nohy po celodenním chození. Když k nám přijedou rodiče na víkend, jednoduše je přesunu všechny do ložnice na postel. Tím na pohovce vznikne volné místo pro rozložení click-clack mechanismu na plocho. Žádný chaos, jen čistá funkčnost. Kdybych měla radit začátečníkům, řekla bych: vybírejte polštáře tak, aby se daly kombinovat jako stavebnice.
Zmínila jsem se o posteli s úložným prostorem. Tam ale často narazíte na problém s pružností. Klasická slatted frame pod matrací je sice skvělá pro větrání, ale pokud pod postelí skladujete krabice, musíte rám nadzvednout, což je otrava. Proto jsem pořídila postel s pevným dnem a výklopem na plyn. Pod ní mám tři velké boxy na textil. A právě do jednoho z nich ukládám přebytečné dekorativní polštáře, které se zrovna nenosí. Je úžasné, jak se tím zbavíte vizuálního smetí. Místo aby polštáře ležely na zemi nebo na křesle, kde překážejí, mají svůj domov. Až budete příště přemýšlet o tom, že si koupíte další polštářek s třásněmi, zkontrolujte, zda máte kam ho schovat. Jinak skončí jako dekorace na pračce.
Když už mluvíme o hostech, nesmím zapomenout na jednu past. Dekorativní polštáře vypadají skvěle na fotkách na Instagramu, ale v praxi se z nich stávají překážky. Každý večer je musíte sundat z pohovky, abyste se mohli pohodlně usadit. A ráno je zase skládat. To mě přimělo koupit si sofa bed s vestavěným úložným prostorem na polštáře. Některé moderní pohovky mají pod sedákem šuplíky, kam se vejdou až dva menší polštáře. Zbylé dávám do koše na deky. Kombinace funkčnosti a estetiky je možná, jen to chce plánování. Zkuste si sednout na svou pohovku a zamyslet se, kolik polštářů je skutečně potřeba. Já došla k číslu čtyři. Dva malé na opření zad, jeden velký na sezení a jeden dekorativní na ozdobu.
Abych nezapomněla na materiály. Sametový povrch je krásný na dotek, ale sbírá prach a chlupy od domácích mazlíčků. Pokud máte psa, který rád leží na gauči, vyplatí se investovat do pratelných povlaků. Já mám na všech dekorativních polštářích zipy a peru je na třicet stupňů. Barvy drží, jen ty tmavé pouští při prvním praní trochu barvy do vody. Nebojte se, stačí je prát s podobnými odstíny. Když se zamyslím nad všemi těmi variacemi rozkládacích sedaček, vysouvacích mechanismů a úložných prostor, vidím jasnou souvislost. Čím méně polštářů, tím snazší je přeměna místnosti na ložnici. Ale zase by byt působil stroze. Rovnováha tkví v tom, že si vyberete tři až pět kusů, které zároveň slouží jako opora pro spaní.
Moje poslední rada se týká barev. Nebojte se sáhnout po výrazných odstínech, pokud je zbytek místnosti neutrální. Do šedého obýváku s bílými stěnami skvěle zapadnou dekorativní polštáře v terakotové nebo tmavě zelené. Když je sundáte a dáte na postel s foam matrací, dodají ložnici teplo. Totéž platí pro pohovku, kde sedíte. Mám jednu takovou kombinaci: šedá látka na sedačce, pět polštářů v různých odstínech modré a jeden s geometrickým vzorem. Vypadá to profesionálně, přitom stačilo jen pár kusů. Na závěr jedno přiznání. I po letech stále bojuji s nutkáním dokupovat další polštáře, protože mají slevu nebo se mi líbí jejich třásně. Ale vím, že každý nový kus musí mít své místo. Jinak se z bytu stane sklad textilu. A to přece nechceme.